Cesta k akordeonu

Zpívání, hraní a vystupování před lidmi jsem kdysi nenáviděl. Myslím, že jsem to považoval za vůbec nejstresovější věc na úplně celém kulatém světě, která mě v dětství strašila. Daleko snesitelnější byla třeba představa píchání uší na pohotovosti. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že jednou budu hudbu veřejně provozovat s radostí, tak bych měl snad za to, že si minimálně něco šlehnul, aniž bych tehdy vlastně věděl, co to znamená.

Jako dítě si pamatuji, že jsem si furt zpíval a to všude. Lavička na Míráku v Ústí byla mým mikrofonem a zkracoval jsem si čekání na trolejbusy tím, že jsem mu ukázal, co "umím", to je asi první vzpomínka na můj hudební počin. Taťka nám doma před spaním hrával na kytaru svoje oblíbené countryovky a pak jsem asi v šesti řekl našim, že bych chtěl klavír. Co si pamatuji, tak jsem ani neměl tušení, k čemu by mi byl a co to obnáší, asi jsem ho viděl někde v televizi, přesně nevím. Myslel jsem si ale, že by jim to mohlo třeba udělat radost, ale ta radost byla zřejmě tak velká, že než jsem si to stihl rozmyslet, tak byl jeden takový černý obr ve třetím patře u nás doma. Učil jsem se, něco jsem pochopil, jednou za pololetí stresová přehrávka, ale po dvou letech, jsem se rozhodl, že mě to možná už docela přestává bavit. Odnesli jsme paní učitelce kytku a byl šlus. Dnes vím, že kdyby mě mamka řezala pořádně, mohl jsem být pianistou.

V dospívání se rozhodlo, že když mám sluch, je docela škoda, abych si zpíval jen tak doma u rádia a tak jsem byl přihlášen na zpěv. Tam jsem vydržel šest let a vždycky když měly být přehrávky pro veřejnost, tak jsem si přál, abych byl třeba nemocný a nemusel se účastnit, ale nikdy se mi to nesplnilo. Vůbec jsem nestál o to, aby na mě byla upřena pozornost, obzvlášť v období kdy jsem mutoval, to jsem hlas občas střílel snad ob dvě oktávy jinam aniž bych chtěl a během těch pohledů usmívajících se lidí, možná i ze soucitu, jsem cítil, jak mi tečou kapky po zádech, hoří rudá kůže na ksichtě a vždycky jsem byl přesvědčen o tom, že takhle zpívám naposledy. Tolik ve stručnosti má příprava před mou životní parťačkou na dvou kšandách.

S tahací harmonikou jsem se asi úplně prvně potkal díky svému dědovi, který ji občas při nějaké oslavující příležitosti na chalupě vytáhl z futrálu. Následovalo neskutečné ohromení, bylo to jako když jede vlak. Tehdy já asi tak zhruba o půl metru menší jsem z ní měl obrovský respekt a strašně se mi líbilo, jak děda hraje. Zároveň jsem si od ní ale opatrně držel odstup, protože by bylo jasné, že kdybych na ní chtěl umět, tak by to nejspíš stálo strašně moc práce - a už tehdy jsem začal chápat, že když je člověk na úplném začátku nějaké nové a cizí práce, která (odhadoval jsem) nebude trvat jen pár týdnů, je mnohem jednodušší ji ignorovat a radši ji nedělat. Taťka můj mi jednou takhle během pozorování dědy řekl: ,,To je stejně pěkný viď, když někdo na to umí hrát." No a já věděl, že to je sakra pěkné, ale také jsem pochopil kam tím asi tak míří. Tak jsem to odkýval a se svou vrozenou ješitností jsem si tohoto nástroje radši moc už nevšímal. 

Člověk si na to musí přijít sám ne? Mladému joudovi s mou hlavou to nemohl přece nikdo radit. No a o pár měsíců později, jednoho večera když jsem doma koukal zápas Ligy mistrů (což mi šlo vždy skvěle), tak v poločasové reklamě zazněla skladba Carnaval de Paris. Ten začátek písničky mě úplně uhranul a shodou okolností - na polici nade mnou ležela jiná, menší harmonika, právě taťkova, kterou kdysi pro změnu druhý děda koupil někde v hospodě a která uměla během let skvěle chytat prach. Nešlo jinak, než si to zkusit, no a další dny jsem zjistil, že by možná šlo umět i víc písniček a nabízely se lidovky. Já v nich vyrostl, takže jsem k nim měl vždycky vřelý vztah a tak jsem po letech znovu začal postupně tvořit tóny pomocí prstů. 

Když jsem byl takto čerstvým samoukem, nekoukal jsem po ostatních, nekoukal jsem na žádná videa, protože internet byl v plenkách a myslel jsem si o sobě poměrně rychle, že mi to začíná jít docela dost dobře. Když mi děda pak na chalupě půjčil tu svou a furt mě kontroloval a mluvil mi do toho, tak mě to pěkně vytáčelo, místo pochvaly stále nějaké rady. Ono se také jednalo o špičkový kousek od Weltmeisteru, který si tehdy musel přes hranice pracně propašovat a dneska vím, že svému příbuznému, který začíná, bych do toho kecal také asi v jednom kuse. Cizímu novicovi bych ji pak bez dozoru nedal snad ani na minutu. Jenže když mi vysvětlil, že lidovky se dají hrát například i v terciích a kvintách nebo dokonce v akordech, přesvědčil jsem se opět o tom, že umím uplné ho*no a že bude potřeba s tím udělat něco po odborné stránce.

Měl jsem štěstí, přihlásil jsem se u nás v Ústí na akordeon k původem běloruskému učiteli panu Belanovi, což mi na první dobrou vyloženě znělo jako záruka toho, že mě naučí všechno, co budu potřebovat. Noty jsem si ještě docela pamatoval a když jsem pak pochopil i basový klíč a ty dva řádky pod sebou začaly dávat i smysl, tak na první hodinu jsem mu přinesl Škodu lásky s tím, jestli můžeme rovnou přejít na věc. Pan učitel mi odpověděl, abych mu nejdříve zahrál, co umím. V mylném domění, že bude překvapen jsem tak učinil a když to slyšel, tak mi slušně vysvětlil, že tuhle píseň musíme na čas ještě odložit a například mi ukázal, že i přehazování měchu mezi směrem ven a dovnitř má svá pravidla. Zase jsem byl dole a zase jsem věděl, že umim prd, ale bylo mi sedmnáct a tak nějak k tomuto věku i datuji svůj harmonikový počátek. Někdy si říkám - škoda že tak pozdě, ale téměř vždy si odpovím - hlavně že aspoň tak, protože život mi už několikrát ukázal, že pozdě je maximálně na to, když svému bližnímu nestihnete něco sdělit a už k tomu nikdy víc nedostanete jinou příležitost.

No a pak to byla jen práce, práce, práce. Ač si vzpomínám na to, že já jsem žádným pubertálně divokým obdobím neprocházel, nějak jsem vždy přirozeně rodiče respektoval a vážil jsem si jich a starosti jsem jim snad moc nedělal, ale třeba i tak jsem měl své slabší hráčské období. Jednou po prázdninách, když se mě pan učitel zeptal, jak jsem přes léto trénoval, tak jsem mu skvěle zalhal v okamžik, kdy jsem si snad poprvé a naposled v životě nasadil harmoniku omylem obráceně. Tehdy jsem se hodně zastyděl. 

Doma měli z počátků mého hraní docela radost, ale musel jsem si zavírat dveře. No a v hudebce? Nešlo to uplně špatně, ptal jsem se na všechno, co jsem potřeboval znát a i když jsem koukal do not, víc jsem si zapamatoval po sluchu, abych to mohl přenést do prstů následovně. Jenže po pár měsících nastala opět ta samá písnička - chtělo se po mně, abych vystupoval na pololetních přehrávkách. To je přece jasné a logické že jsem nechtěl, když jsem nechtěl kdysi, nebudu chtít ani teď a nebudu chtít nikdy. Natož aby se nějací jiní rodiče koukali na přerostlého dospívajícího jantara, jak se před nimi rudý jak ta harmonika lopotí coby začátečník a radši by se za stojan s notami, ze kterého hraje, schoval. Nakonec asi jen jednou jsem tedy vystoupil. Snad ale více proto, že jsem měl pana učitele rád a bylo mi líto, že on jako člověk, který akordeon miloval a pocházel ze starých sovětských škol, kde jako žák chodil narozdíl od nás tahat harmoniku do hudebky desetkrát týdně, měl snad jen tři učně, kteří se tomuto řemeslu učili a kteří by tak na přehrávce mohli zpestřit monotónnost klávesových fláků. 

Jiná tehdejší děsivá představa vypadala tak, že by se o mé hře na tento nástroj dozvěděli spolužáci z obchodky. To by byla přeci úplně jasná a stoprocentní sebevražda. Vrstevníci kolem mě chodili do města na diskotéky, poslouchali Gigiho D`Agostina, Linkin Park či Green Day a já bych jim řekl, že mám účet v knihovně, kde půjčují mimo jiné i cédéčka s moravskými lidovkami? Jeden zážitek, kdy jsem si zapomněl z lavice uklidit desky s Mozartem mi k profackování od trapnosti reality stačil. Zatímco si ostatní gelovali vlasy a párovali se s nejhezčími holkami z okolních tříd, já chodil v dospívání svou frustraci z neúspěšného nevztahového života vyplavat na halu svými vyzkoušenými třemi kilometry a zbytek jsem proseděl nad klaviaturou. A tak jsem si hrál pro sebe a měl jsem z toho docela radost. Postupem let během středoškolského studia jsem si vysnil, že jednou bych to rád dopracoval s harmoškou tak daleko, abych třeba kolem třicítky mohl být ten frajer v hospodě, který baví společnost a myslivce po naháňkách a piva na stole mu přistávají na účet bavících se účastníků. Už teď ale mohu neskromně prozradit, že jsem toto přání docela přestřelil.

O něco později, po letech cvičení a né přílišným chlubením se ve své zálibě, jsem takhle jednou stál se spolužáky z lesnické fakulty u pípy, v jedné z místních hospod v areálu ČZU, když jeden z nich začal křičet: ,,Ty vole okamžitě pojďte ven, je tam nějaký harmonikář a hraje jak blázen!" Tak jsme šli a za chvilku jsem pozoroval toho nalitého týpka s knírem v pantoflích, jak hrál a zpíval a všichni z něj byli odvaření. Až na mě. Protože jsem viděl, že texty uměl, ale hrál vesměs docela obyčejně. Jenže jsem byl jediný, kdo si to v tu chvíli myslel a najednou jsem na něj začal žárlit za to, jak si i takhle získal pozornost nejen přihlížejících, ale i mých kamarádů i kamarádek! Přitom si to právem zasloužil, protože se nestyděl. A já pochopil, že už bych stud měl zahodit také. Samozřejmě slovo dalo slovo a za chvilku jsem za to tahal já, až mě bolela ruka a tento moment byl pro mě zlomem, který mě nakopl a jakoby mi pravil: ,,Začni už ty blbče hrát i pro lidi." Nakonec se z toho týpka stal můj kamarád i když přesto zůstávajíc vzájemná a zdravá harmonikářská rivalita nás možná oba posouvala dál. Dokonce jsme si spolu za pražským Suchdolem, tuším v hospodě někde v Tuchomyšli i vydělali. Každý jsme si večer na kolej přivezli asi tři kilča a bylo pro mě příjemné překvapení zjistit, že z toho může být i na jídlo v menze na celý týden plus piva po večerech.

Ještě v tom samém ročníku se pak situace zcela zvrhla v něco neopakovatelného, kdy jsme zprvu chodili hrát a zpívat se spolužáky do hospody v Lysolajích. Staří štamgasti si z nás nejdříve utahovali slovy: ,,Komu tu harmoniku nesete?" a nakonec to byli oni, kdo si ty večery nejvíc užíval a kdo nás zval na všechno co teklo. To byly momenty, kdy jsem také přišel na to, že v mém případě alkohol v krvi a hra na harmoniku má stejné následky, jako kdybych chtěl řídit auto, i když korigování měchu, levačky, pravačky, zpěvu a paměti textů je možná přeci jen o něco těžší, ale přesto to stále není životu nebezpečné. Zažil jsem spousty muzikantů, co začínají hrát teprve v moment, kdy mají svou hladinku, já ale poslal jedno na kuráž a po šestém, sedmém jsem už věděl, že některé písničky se konce prostě nemají šanci dožít. Ovšem tyhle večery pak přerostly v to, kdy se padesát študáků seřadilo u kolejí za doprovodu harmonik a heligonek v zelených oblecích a v průvodu došlo až do okolních hospod, ty akce byly zkrátka legendární. Jsem přesvědčený o tom, že tak bezstarostné období, kdy šlo jen o zábavu, myslivost, hraní, alkohol a holky z vedlejší fakulty už nemůže nikdy nic trumfnout a jsem neskutečně šťasten, že jsem tyto (tehdy nesmrtelné) chvíle zažil s tak skvělým kolektivem mladých myslivců z celé republiky. I když na druhou stranu to bylo období hledání se a nejistot, do kterého už bych se vrátit nechtěl. V mých dvaadvaceti se tak stalo hlavními muzikantskými starostmi umět zpívat a hrát polky, valčíky nebo songy Jarka Nohavici.

Ani jsem netušil, jak se některé písničky mohou hodit v sousedním Bavorsku, kam jsem o rok později odjel studovat. Song "Rosamunde" byl jasný, ale že ke mně někdo přijde a začne zpívat: ,,Heute tanz ich mit der Monika..." na můj "prelud" písně Proč ta sova tolik houkala mi napovědělo, že by se mohlo hodit mít v hlavě i pár německých textů a tak jsem pak jeden čas coby student tamní lesnické fakulty hrával v jedné malé kavárně ve Freisingu, každou sobotu za 10 éček plus oběd a piva (mého místního a oblíbeného weißbieru Weihenstephan) kolik jsem chtěl, tedy spíš kolik jsem mohl, aniž bych neohrozil kvalitu hudební produkce. Později jsem už dával i šlágry typu Wir lagen vor Madagaskar, bral jsem akordeon do Alp, do horských chat, kde jsem brigádničil, na kolejních párty, v čas kdy radiovým éterem frčela písnička Ma chérie, jsem se doučil pár aktuálních popovek a třeba v autobuse když mě sebou vzali studenti sladovnictví na světovou výstavu pivní technologie do Norimberka, se zase při divoké cestě zpátky kupodivu uplatnily i Kalinka s Katušou. Akordeon mi ukázal, jaké všechny dveře otevírá, ale myslím si, že publikovatelné a originální zážitky s harmonikou jsou kategorií spíše pro samostatnou kapitolu do příště.

O rok později když mi bylo dvacet čtyři, jsem zažil asi do tehdy svou nejdelší pauzu v nehraní, protože jsem právě na své nové adrese Metsästäjäntie 26 v osadě Manskivi, kousek za finským městem Lahti čekal netrpělivě na balík. Bez harmoniky se už prostě nedalo fungovat, to bylo jasné a mi ji rodiče poslali poštou, hned se žilo veseleji. Koncem prosince toho roku jsem pak odjel v rámci své tamní praktické stáže na finské státní výroční zasedání myslivosti do města Nokia. Tato sympatická sešlost ale bohužel pro mě probíhala přirozeně v místním jazyce, takže jsem se chytal akorát tehdy, když jsem v překladu zaslechl slovíčka jako psík mývalovitý nebo rys a ocenil jsem mnohem víc tamní přestávky na jídlo. Po pár hodinách jsem své hraní pro zaujetí této události vzdal, vzal jsem si papír a tužku a položil jsem si otázku: ,,Co kdybych také zkusil napsat nějakou svojí písničku?"